V půlce června jsme konečně vyrazili na dlouho očekávaný a plánovaný Soft Vandr i s dětskou posádkou. Tu tvořila dvě děvčata - Zuzanka a Maruška. Musím uznat, že se Zuzankou je opravdu legrace. A to i přesto, že přejetý a totálně placatý vysušený slepýš na cestě v ní vyvolává záchvaty silné hysterie. Podobné projevy, ovšem mírnějšího rázu, se u ní objevují i při setkání s mouchou, komárem, psem, kočkou a vlastně čímkoli z živočišné říše. Jak říkám byla s ní veliká legrace. S Maruškou vytvořily perfektní dvojici, která se ani chvilku nenudila. A také celý výšlap zvládly holky v pohodě a Zuzanka vždy Marušce pomáhala. Za zmínku stojí příběh z noci ze soboty na neděli. Večer Pšenda nachystal oheň a pekli jsme buřty, Maruška ovšem usnula dříve a nebyla na večeri k probuzení. Za to se probrala někdy kolem 2 hodiny a začala řvát na celé lesy, mne ale probudilo až Pšendovo opakované uklidňování Marušky slovy: . . . neplač Maruško, neměj strach . . .Po několika pokusech Maruška rozsekla konverzaci výkřikem: JÁ NEMÁM STRACH - JÁ MÁM HLAD, VY JSTE MI SNĚDLI BUŘTA !!!!
